Zoufalý útěk
Tak tady je takový příbeh:)
třeba se vám bude líbit
Utíkám černým tmavým lesem. Všude je jen tma. Horké slzy mi stékají po tvářích a srdce mi buší neskutečně rychle. Dochází mi síla… Podívám se ruce. Jizvy jsou už skoro zacelené. Šáhnu do kapsy a vyndám žiletku. Cítím se slabá a bezmocná, ale musím to zvládnout, musím odolat. Po chvíli dám s velkým přemáháním žiletku zpět do kapsy. Nemám sílu dál běžet… Najednou vidím v dálce nějaký dům. Vejdu dovnitř, nikdo zde není. Je tu vlhko a temno. Opřu se o zeď. Znovu na mě dopadne deprese… Neutekla jsem před tím… jsem úplně vyřízená… Sednu si na zem. Ten šílený pocit se vrací. Už nemůžu dál! Nevydržím to! Chci pryč. Pryč od všeho. Už nechci dál žít! Cítím se strašně. Zase vezmu do ruky žiletku… Stisknu ji tak pevně, až se mi zaryje do dlaně. Říznu se poprvý. A nic. Slabé řezání mi už nestačí… přitlačím… rozřežu si staré jizvy až do masa. Znova. A znova…
Zadívám se na kaluž krve pod sebou… vidím v ní svůj odraz. Vlasy mám mokré a zplihlé. Obličej bílý a celý zvrásněný neštěstím. Do písku prstem napíšu jedno jméno… ,,Kuba'' … Krátce špitnu: ,,Kde jsi?!'' …,,Proč jsi odešel a nechal mě tu samotnou?''
Z ničeho nic slyším kroky. Zaposlouchám se… ty kroky znám! Ta osoba se přiblíží a zářivá Luna jí osvítí nohy… pomalu se přibližuje… už ji vidím po ramena… jde stále blíž a blíž… Konečně spatřím obličej. Rysy poznávám, ale přes slzy nedokážu rozpoznat kdo to je. Nevzpomínám si. Nevzpomínám si na nic. Vůbec na nic. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Ta osoba na mě promluví ,,Co tady děláš?''. Znám ho. Ten hlas, ty rysy… Podívá se na mé zápěstí s vyděšeným výrazem. ,,Lásko, co sis to udělala?'' Jde ke mně a vezme mě do náručí… ,,Odnesu tě odtud.'' Cítím to… to teplo… zvláštní teplo, které hřeje u srdce… Je to on! Vrátil se!
Zdroj:Zuzik